Nebudu vás zatěžovat cestovními ani předzávodními stresy pramenící z naší nezkušenosti či nepozornosti, budu popisovat čistě závodní průběh od doby zaplacení startu.
Závod zařazený do seriálu české Xterry se startem v Horní Plané na Šumavě je zároveň mistrovstvím Rakouska s cílem v Německé vísce Kollerschlag 🙂 Až do startovního výstřelu jsme si nebyli zcela jistí startem – byly dva – první ve 12:00 pro účastníky o chlup delší tratě bez neoprenu a ve 12:15 pro všechny ostatní. Zásadní rozdíl jsme nakonec shledali – první vlna je pro rakouské účastníky rakouského mistrovství, kam nesmíme vkročit a jejich délka tratě se liší pouze třemisty metry plavání a třemi kilometry běhu.
Budu se zabývat naší tratí. Základním předpokladem je dostat závodníka z místa A do místa D. Celá trať je jedna dlouhá línie a my pouze měníme sportovní odvětví.
- místo A = start plavání v Horní Plané
- místo B = cíl plavání na protějším břehu Lipna v Bližší Lhotě a přechod na MTB
- místo C = cíl MTB v rakouské vesničceWegscheid a přechod na běh
- místo D = cíl běhu a samozřejmě celého závodu v němeké vesnici Kollerschlag
Plavání ze severního břehu Lipna na jižní břeh měří 700 metrů. Start v hojném počtu není zde problém, pláž je dost široká a nehrozí závodníkům žádná vodní bitka. Můj čas je o minutu horší než čas všech soupeřek, což shledávám jako milou informaci.
MTB z Bližší Lhoty do Wegscheidu ve vzdálenosti 40 km vede převážně po širokých cestách a silnicích poslední třídy, však čítá kolem 1500 m převýšení. Snahou nás všech je vytvořit rychlý balík a chovat se jak na silničním závodě. Mojí snahou je dojet svoji sestru, což se mi daří po prvním neskutečně dlouhým stoupání, až na horizontu. Zezadu ji na sebe křikem upozorňuju, ona se chytá a v dalším stoupání se dostáváme hlavně její silou do přední pozice, je tam strašná spousta lidí, i devčat, takže náš přehled o pozici není úplně jistý, ale podle informace o jedné minutě typuju, že čelo není v nedohlednu.
¨Na osmém kilometru začínáme klesat a musím sestru opustit. Sama se pak postupně prosejvám dopředu. Pohybujeme se po prosluněných loukách a ve 40° nám není do zpěvu. Ani se nezmůžu na dotaz o vzdálenosti do cíle. Dochází mi nápoj a posledních 10 km šetřim jeden lok, i ten se nakonec vypařil. Vedro a s ním spojená žízeň je tedy jediný problém, co mě trápí. A jediný terén, který se na trase vyskytuje, je prudké stoupání po kořenech, kde příliš nafouklé pneu nejsou zrovna výhodou.
Zde většiná z nás pochoduje, ale aspoň ve stínu. Cílem cyklistické části je tedy rakouská víska Wegschei. Do tohoto depa nám pořadatelé pravidelně rozmístili tašky s obuví na běh. Jsou všechny stejné, závodník hledá podle čísla. Až když přečtu celou pravou stranu, zjišťuju, že systém je rozdělen na sudá a lichá. Jsem lichá a proto mám stranou levou!
Běh – při strojení naslouchám rady našeho fotografa, že občerstvovací stanici při výběhu mám ignorovat, že náš otec stojí o kousek dál a podá mi lahev plnou čerstvé vody. Otec na daném místě nestojí, ani nikdo jiný s tou lahví, jen fotograf sem stihnul rychle přeběhnout, aby mi sdělil, že otec se zrovna chladí v kašně. Můj stav je samozřejmě zoufalý. Ale nohy běžej pěkně, odpočatě, pravidelně, hbitě, oči hledaj cokoliv mokrýho, byť jen kanálek podél cesty. Nic.
Na třetím kilometru žebrám od cizí ženy „wasser“ a pánovi, který běží kousek za mnou, nechávám wasser půl. Naštěstí je za dalších pár set metrů občerstvovací stanice se stolem plným studené vody, leju ji horem dolem, a to mě drží při mém tempu. Sic vede běh převážně na slunci, ale netrpim, dokonce často předbíhám, i ještě některé děvenky ze štafet a jen poslení brutální stoupání ve sluneční výhni už musim zvolnit, abych sebe neuvařila, vím, že se blíží konec a nerada bych o něj přišla.
Trať měří 7 km. Ve vesnici Kollerschlag probíhají zrovna slavnosti a zdá se mi, že všichni lidé se shromáždili v jedné ulici s nápisem Ziel a zde za jejich hlasitého křiku dobíhám se slovy z mikrofónu „erste Frau“. Rozumím a tak se strašně usmívám, mám jistotu, že vyhrávám a oni mi gratulujou. To je tak pěknej pocit!
Ještě se ani nestihnu oklepat a mám u sebe Kateřinu. Je druhá o čtyři minuty. Závod fantastickej, dlouho jsme takový nešly, možná proto jsme z něj tak vyřízený. Vyhlašování trvá celý dvě hodiny a je to hovovej ceremoniál.
Trochu podzimně nás vítal areál u louže Biřička hostící letošní posledníXterru. Palubovka auta hlásila 15° C, dole mokro a nad hlavou šeď. Mrzuté počasí kompenzovaly rozzářené tváře kamarádů xterráků, se kterými jsme se zas dlouho neviděli (asi 14 dní) a pohodově naladěný ředitel závodu Tomáš Pavel. 
Název „pouhá“ polovina Ironmana sice vypadá pěkně, ale i distance polovičního železňáka znějí hrozivě, jen si představte dva kiláky ve vodě jen tak, nebo dvacet jedna běhu taky jen tak. A jít obojí a proložit to ještě devadesátkou na kole, o tom se i špatně mluví, natož koná.
Na světovém poháru v Žitavě se vedle světových jmen Batelier, Schumann, Dietz, Vastaranta, Gardner představila i řada českých závodníků, vedle pouze dvou českých zástupkyň na nejdelší trati – sester Loubkových. 
Pohledem na startovní listinu věděl Zadák, Kubíček, Jiránek, Báča či Jiskra, že se skvělými triatlety nebude lehký boj, holky měly na trati 1,5-36-9 poměřit síly s vítězkou z Hluboké Wasle, Bucher či Guillot.
Další závod Českého poháru Xterra nás zavedl do Děčína. Před startem se honily černé mraky a závodníci letos už trochu znechuceni věčným deštěm, chladem, blátem a temnou oblohou očekávali scénář loňského ročníku, však dočkali se se startovním výstřelem slunečního svitu. 
Letošní xterra v Hluboké nad Vltavou 27. 6. 2009 byla opět součástí světového poháru a také šlo o MČR v terénním triatlonu, jednalo se tedy o nejvýznamnější závod ze série české Xterry. Metereologické podmínky působily značné komplikace po celé zemi a nevyhnuly se ani této oblasti.