Letošní ročník duatlonu Krušnoman se konal v sobotu 5. května jako obvykle ve sportovním areálu Klíny, avšak pro rok 2012 se stal i Mistrovstvím ČR. Jeho distance byly opět trošku pozměněné, jako třetí pokus vymysleli pořadatelé přiblížit časové poměry k triatlonu a to o vzdálenostech 5-75-15.

Slibují typicky letní počasí, i vše tomu nasvědčuje. Naše rodinná část Cyklorenovy se přesouváme do místa dění již o den dřív, abychom si tu krásu pořádně vychutnali. Letní počasí běží na plné obrátky, je to nádhera, že i zapomínáme na předzávodní nervozitu. I volíme typicky letní triatlonovou kombinézu, o níž se při rozjíždění a pobíhání přesvědčujeme.

Další změnou proti předešlým ročníkům je čas startu – místo desáté ranní je start v jednu hodinu po poledni. Vybíháme tedy do jednoho pětikilometrového okruhu, celá trať se odehrává v náročném terénu jak profilem, tak i povrchem. Po startu vzniká slušná tlačenice, musíme hlídat soupeřky, já hlídám o něco lépe než Kateřina. Dokonce se dostávám do vedení s půlminutovým náskokem.

Trocha stresu v depu a jedu do třech cyklistických okruhů. Jedu drsný tempo, ráda si vytvářím náskok pro případ nějakých problémů. A ten přichází přesně na třicátýmpátým kilometru – brutální bouře, hromy, blesky, déšť, kroupy a ochlazení o deset stupňů – nekecám! A propadám panice, nejdřív natahuju k pláči, ale vzápětí si uvědomuju svoji pozici (jsem první) a zkouším to ukočírovat. Tak jako vloni, i letos na mokrý ruce navlíkám vlněný rukavičky, který mě vskutku zachraňujou.

Netřeba situaci více dramatizovat, kdo tam byl tak ví, o čem mluvim, a kdo nebyl, neuvěří 🙂 Studenej vítr na holý ramena si říká o prochladnutí, že se nedá řadit je zcela pochopitelné. Do páček tedy buším ze všech sil, tu a tam se podaří, ale radši tahám na velkou, abych bušit nemusela. Takže jedu převážně ve stoje a zde mám naprostou jistotu, že mi dojdou síly. K mému štěstí docházej až ve třetím kole, kdy po obrátce nevidím soupeřku, co byla tři minuty za mnou a vidím až tu třetí. Nejdřív myslím, že se oblíkla a já ji nepoznala, ale pak mě předjíždí asi tak desátý závodník od chvíle, co mi seklo a sděluje mi, že zmíněná již nejede, zřejmě defekt.

Sil ubývá, před námi ještě patnáctka běhu, při této představě mi taky není zrovna do zpěvu. Můj náskok na třetí, čili teď na druhou, už není šest minut, ale pouhé tři, což mám dojem, že by mohlo stačit. Běh tedy patnáct kilometrů, ten samý okruh, ale třikrát! Při dojetí kola nemohu ani sundat helmu ani zavázat boty a i tak dokážu svůj náskok zvýšit ještě o jednu minutu. Což bylo všechno, postupně zpomaluju, kopce chodím pěšky, ale v cíli jsem první! Bylo to drama, protože za mnou dobíhá S. Vykoukalová po 16 vteřinách a po ní moje sestra Kateřina. Ta měla druhý běh nejrychlejší, např. o čtyři minuty lepší než já… S takovou radostí jsem snad ještě do cíle nedoběhla, za všechny ty stavy je tohle přiměřená odměna. Zároveň se musím přiznat, že mi nikdy takhle neseklo. I proto jsem šťastná, že to takhle dopadlo.