Xterra Ostrov nad Ohří
Na republikovou Xterru v Ostrově jsem neměla přílišný ambice, po zkušenostech z dvou předchozích let jsem věděla, že konkurence bývá právě tady neporazitelná, holčičky nadřený a mým snem bylo „aspoň“ se postavit na bednu, to je bejt do trojky.
Nelenila jsem tedy, zkusila si trať projet den dopředu a neprohloupila – těch prvních dvacet (ze třiceti čtyř) kilometrů, který se vloni nejely, jsou neuvěřitelně pěkný, moc roztomilý – cestičky jen nahoru a dolu, ale téměř všechno pohodlně jetelný. Jsem tak nadšená, že neváhám pořádně se večer najíst, ačkoliv tyto procedůry běžně nepraktikuju. Snídaně proběhla v podobném stylu.
Předzávodní stav se ani trochu nepodobá těm, na který jsem zvyklá a do neoprénu se soukám ještě pěkně přežraná s vírou, že hlad bych dostat neměla a to je pro mě velká výhoda. Je tropický vedro a po dvou tejdnech neobvyklý zimy to neni moc příjemný. Sestra Kateřina (moje) se uvolnila z tohoto klání, jako výmluvu zvolila účast na svatbě své nastávající švagrové, leč troufám si odhadnout, že letošní mistrovská trať by se jí tuze líbila. Je možná nakonec dobře, že nepřijela 🙂
Startuje se jako vloni daleko od břehu, takže v době výstřelu pociťuji značnou únavu ze šlapání vody na místě, v průběhu této disciplíny nacházím oběť v červeném obleku řítící se stejnou rychlostí a držím se až do konce, udávali dýlku kilometr dvěstě. Se šťastným pocitem, jak výborně jsem dnes zaplavala, sedám na kolo a ihned po vyjetí slyším o ztrátě pěti minut na první. Ten krásný pocit se náhle vytrácí a já marně přemýšlím, jestli to nebyla jen hloupá legrace… Pro všechny případy jedu jako hovado celých pět rovných kilometrů k lesu zcela sama, nikdo se nechyt, ani já nemám tu možnost a první stojku málem slejzám. Tajně doufám, že i ostatní trpí 🙂
V týhle krkolomný pasáži se dle přihlížejících přibližuju postupně až na dvouminutovou ztrátu, začínám bejt zase nadšená! Tuším tak na patnáctým beru Petru K., naštěstí nevisí, protože to zrovna nejde. Místní závodník (z Bano týmu) se mě ujal a s ním překonávám dlouhou cestu zpět a visím až do dalšího nájezdu do terénu. Byl hodnej, ale musela jsem mu ujet. Zanedlouho je tu Eva Skalníková, která ale už visí a mně to dobře nedělá, čekám tedy na vhodný okamžik setřesu a ten nastává chvilku před cílem po kolmým sjezdu k železnici. Ztrácím ji i z dohledu, dokud nestojím na schodech zařazených pro pobavení diváků, jdu je po svejch, nechci si ublížit těsně před cílem, tudíž neslyším žádný slova obdivu, ostatní je údajně sjely..
Po tomto hektickým závěru kola nejsem na běh zrovna čerstvá, ale možná mi to právě dodalo sílu, pětikilometrovej okruh na přímým slunečním žáru musíme absolvovat dvakrát, neni to jednoduchý, stále běžím s hlavou otočenou a vyhlížim jednu ze dvou zmiňovaných, nebo snad dokonce obě pospolu… Představy jsou šílený a můj běžeckej výkon taky. Kdybych tušila, že náskok na první je už šest minut, nemusela bych si vyvrátit hlavičku 🙂
V cíli se ujišťuju, že jsem dokázala to, o čem jsem doposud jen snila. Teď si musim vymyslet novej sen… Jak budou probíhat další tři závody netušim, Kačenice se vrátí na start a tím mohou nastat komplikace, avšak náběh na vítězství v poháru už je ve vzduchu, jen pořád ještě nevím, kolik závodů se počítá.
Leave a Reply
Want to join the discussion?Feel free to contribute!