Pekelná Xterra O-See Zittau

Kdysi dávno jsem o žitavský xteře už psala, proto jsem to letos v úmyslu neměla, abych se nemusela opakovat, bohužel letošní verze bude naprosto odlišná od předchozích, ba ani jinýmu závodu se nemůže podobat. A důvod? Teploměr ukazuje pouze deset stupňů a již druhým dnem nepřetržitě leje. Letošní nejdelší trať (1,5-36-9km) je tak jako vloni mistrovstvím německé země, kratší tratě jsou určeny spíše nezávodníkům. Já tedy absolvuji trať nejdelší.

Cestou na prezentaci potkávám mnoho reprezentačně oděných triatlonistů i triatlonistek, nestačím je počítat, v duchu se uklidňuju, že hadry by nemusely tolik prozradit, ale vypadaj nebezpečně! Celkově zde panuje zajímavá atmosféra, tito ostřílení borci vědí dobře, co maj dělat, já musim vypadat dost vyděšeně. Při ukládání věcí do depa pořadatelé kontrolujou všechno, co si do něj neseme, spoustu věcí zapomínám a tak se vracím, už na mě křičej co tam ještě dělám, rychle zmizím jako bych nerozuměla…

Při kontrole plavecké výzbroje (to už je zas jinde) stojím na konci řady a když už mě pět rozhodčích propustilo ke startu, šestej vytahuje žlutou kartu kvůli špatný barvě čepce na mý hlavě. Ano, ten správný leží v autě, zapomněla jsem a už se nestíhám vrátit. S kartou mává tak důrazně, že mám pocit, jako bych už obdržela všechny tři a utrousím poznámku, že mi nebude vadit, pokud nevystartuju, on ale spíš nemůže uvěřit, že se nebránim… Zpětně vidím, že by to byla pěkná zhovadilost, kdybych nenastoupila!

Startuju se zpožděním ze zadní pozice, což mi vyhovuje, dýlka jednoho okruhu je 750 metrů a plave se tímpádem dvakrát s jedním výběhem z vody pro diváky. Tentokrát je mi plavání příjemný, voda kupodivu teplá, i tak zde schytávám nehorázných osum minut na první děvče. Pro svlečení neoprénu si vybírám velice nevhodný prostor na koberci, hned rozzlobeně vybíhaj dva borci ze stanu s časomírou a povídaj, že zde je čipový pás a já se jim načetla asi dvacetkrát 🙂

Ještě v dobrým rozmaru sedám na kolo v domění, že i přes strašlivou zimu se závodním tempem musim zahřát. Takže jedu svým oblíbeným stylem bejt co nejblíž k prvním. Sestru beru tam co loni cestou na Hvozd a vtom začíná hnusně pršet. V technických sjezdech si vychytrale vybírám cestu mezi kameny přesně po proudu vody, protože voda určitě ví, kudy týct. Při prvním sjezdu přicházej i první problémy způsobený deštěm. Přestávám cejtit ruce, prsty už jsou zbarvený doběla, v polovině závodu už nemůžu ani řadit, takže jedu hodně „zlehka“ a Krejčovku beru na 25. kilometru kolem mravenčí hory a chci jí sdělit svý pocity, jenže nemůžu mluvit, možná bych se i rozplakala. Jí odcházej brzdy, proto se mnou nejede. U mě kupodivu nenastávaj žádný komplikace s rovnováhou, pouze jedno opření o skalní stěnu v posledním sjezdu, to mě zachraňuje od pádu.