Kdysi dávno jsem o žitavský xteře už psala, proto jsem to letos v úmyslu neměla, abych se nemusela opakovat, bohužel letošní verze bude naprosto odlišná od předchozích, ba ani jinýmu závodu se nemůže podobat. A důvod? Teploměr ukazuje pouze deset stupňů a již druhým dnem nepřetržitě leje. Letošní nejdelší trať (1,5-36-9km) je tak jako vloni mistrovstvím německé země, kratší tratě jsou určeny spíše nezávodníkům. Já tedy absolvuji trať nejdelší.

Cestou na prezentaci potkávám mnoho reprezentačně oděných triatlonistů i triatlonistek, nestačím je počítat, v duchu se uklidňuju, že hadry by nemusely tolik prozradit, ale vypadaj nebezpečně! Celkově zde panuje zajímavá atmosféra, tito ostřílení borci vědí dobře, co maj dělat, já musim vypadat dost vyděšeně. Při ukládání věcí do depa pořadatelé kontrolujou všechno, co si do něj neseme, spoustu věcí zapomínám a tak se vracím, už na mě křičej co tam ještě dělám, rychle zmizím jako bych nerozuměla…

Při kontrole plavecké výzbroje (to už je zas jinde) stojím na konci řady a když už mě pět rozhodčích propustilo ke startu, šestej vytahuje žlutou kartu kvůli špatný barvě čepce na mý hlavě. Ano, ten správný leží v autě, zapomněla jsem a už se nestíhám vrátit. S kartou mává tak důrazně, že mám pocit, jako bych už obdržela všechny tři a utrousím poznámku, že mi nebude vadit, pokud nevystartuju, on ale spíš nemůže uvěřit, že se nebránim… Zpětně vidím, že by to byla pěkná zhovadilost, kdybych nenastoupila!

Startuju se zpožděním ze zadní pozice, což mi vyhovuje, dýlka jednoho okruhu je 750 metrů a plave se tímpádem dvakrát s jedním výběhem z vody pro diváky. Tentokrát je mi plavání příjemný, voda kupodivu teplá, i tak zde schytávám nehorázných osum minut na první děvče. Pro svlečení neoprénu si vybírám velice nevhodný prostor na koberci, hned rozzlobeně vybíhaj dva borci ze stanu s časomírou a povídaj, že zde je čipový pás a já se jim načetla asi dvacetkrát 🙂

Ještě v dobrým rozmaru sedám na kolo v domění, že i přes strašlivou zimu se závodním tempem musim zahřát. Takže jedu svým oblíbeným stylem bejt co nejblíž k prvním. Sestru beru tam co loni cestou na Hvozd a vtom začíná hnusně pršet. V technických sjezdech si vychytrale vybírám cestu mezi kameny přesně po proudu vody, protože voda určitě ví, kudy týct. Při prvním sjezdu přicházej i první problémy způsobený deštěm. Přestávám cejtit ruce, prsty už jsou zbarvený doběla, v polovině závodu už nemůžu ani řadit, takže jedu hodně „zlehka“ a Krejčovku beru na 25. kilometru kolem mravenčí hory a chci jí sdělit svý pocity, jenže nemůžu mluvit, možná bych se i rozplakala. Jí odcházej brzdy, proto se mnou nejede. U mě kupodivu nenastávaj žádný komplikace s rovnováhou, pouze jedno opření o skalní stěnu v posledním sjezdu, to mě zachraňuje od pádu.

Do depa nepřijíždím s úsměvem, běžeckou obuv nemůžu nandat, natož zavázat, vybíhám ještě s helmou na hlavě, je mi trochu trapně, proto žádám jednu z přihlížejících o její rozepnutí a už slyším německýho komentátora, jak hlásí mé jméno a slůvko „diskvalifikacijón“, jsem tedy zvědavá, jak s tím naložej a hlídám si dle jejich slov třetí místo. Po kilometru si můžu zavázat boty, jedna se rozvázala úplně, ale to už mě nezastaví, bojim se o svoji pozici. Mám hlad a jedno sousto čehosi žvejkám do třetího kilometru, zimou ani nemůžu pít, proto občerstvovací stanice ignoruju. Běžeckou trať důvěrně znám a jen tiše počítám kilometry, přijde mi to nekonečný. Za sluneční záře zde bejvá moc hezky, asi přehodnotím vztah k počasí… Nikoho nepředbíhám, pouze stahuju a to na minutu a půl za první a minutu za druhou, kterou je loňská vítězka Anne Sch., na kterou se již delší dobu chystám 🙂

V cíli už se mi začínaj zbarvovat ruce do původní červené barvy, sahám po kelímku s vodou, abych si umyla oči, když vtom přistoupí zdravotní panenka, kelímek mi vezme, vyhodí a že ji mám následovat na dopingovou kontrolu. Ještě nás během pěti minut stihli vyhlásit a poté první tři trávíme hodinu a půl mimo veškerý dění závodu, aby zjistili, že nejsme nazobaný, v mokrým závodním oblečku už jsem zase špatně zbarvená… Dobrej pocit z výkonu se nevytratil, celkově to maj moc dokonalý! A že vyšlo takový počasí je s odstupem času taky přínosem, protože tolik poznatků jsem doposud na jednom závodě neposbírala.

Mám teď novej sen – naučit se líp plavat! Obětuju tomu letošní podzim, možná i zimu, o tom jsem pevně rozhodnutá, jen to vymyslet natolik chytře, abych nepřišla o výkonnost v jiným oboru… Nezní to moc naivně? Asi jo, tak já to ještě promyslim…

Na republikovou Xterru v Ostrově jsem neměla přílišný ambice, po zkušenostech z dvou předchozích let jsem věděla, že konkurence bývá právě tady neporazitelná, holčičky nadřený a mým snem bylo „aspoň“ se postavit na bednu, to je bejt do trojky.

Nelenila jsem tedy, zkusila si trať projet den dopředu a neprohloupila – těch prvních dvacet (ze třiceti čtyř) kilometrů, který se vloni nejely, jsou neuvěřitelně pěkný, moc roztomilý – cestičky jen nahoru a dolu, ale téměř všechno pohodlně jetelný. Jsem tak nadšená, že neváhám pořádně se večer najíst, ačkoliv tyto procedůry běžně nepraktikuju. Snídaně proběhla v podobném stylu.

IMG_1626

Předzávodní stav se ani trochu nepodobá těm, na který jsem zvyklá a do neoprénu se soukám ještě pěkně přežraná s vírou, že hlad bych dostat neměla a to je pro mě velká výhoda. Je tropický vedro a po dvou tejdnech neobvyklý zimy to neni moc příjemný. Sestra Kateřina (moje) se uvolnila z tohoto klání, jako výmluvu zvolila účast na svatbě své nastávající švagrové, leč troufám si odhadnout, že letošní mistrovská trať by se jí tuze líbila. Je možná nakonec dobře, že nepřijela 🙂

Startuje se jako vloni daleko od břehu, takže v době výstřelu pociťuji značnou únavu ze šlapání vody na místě, v průběhu této disciplíny nacházím oběť v červeném obleku řítící se stejnou rychlostí a držím se až do konce, udávali dýlku kilometr dvěstě. Se šťastným pocitem, jak výborně jsem dnes zaplavala, sedám na kolo a ihned po vyjetí slyším o ztrátě pěti minut na první. Ten krásný pocit se náhle vytrácí a já marně přemýšlím, jestli to nebyla jen hloupá legrace… Pro všechny případy jedu jako hovado celých pět rovných kilometrů k lesu zcela sama, nikdo se nechyt, ani já nemám tu možnost a první stojku málem slejzám. Tajně doufám, že i ostatní trpí 🙂

IMG_1717

V týhle krkolomný pasáži se dle přihlížejících přibližuju postupně až na dvouminutovou ztrátu, začínám bejt zase nadšená! Tuším tak na patnáctým beru Petru K., naštěstí nevisí, protože to zrovna nejde. Místní závodník (z Bano týmu) se mě ujal a s ním překonávám dlouhou cestu zpět a visím až do dalšího nájezdu do terénu. Byl hodnej, ale musela jsem mu ujet. Zanedlouho je tu Eva Skalníková, která ale už visí a mně to dobře nedělá, čekám tedy na vhodný okamžik setřesu a ten nastává chvilku před cílem po kolmým sjezdu k železnici. Ztrácím ji i z dohledu, dokud nestojím na schodech zařazených pro pobavení diváků, jdu je po svejch, nechci si ublížit těsně před cílem, tudíž neslyším žádný slova obdivu, ostatní je údajně sjely..

Po tomto hektickým závěru kola nejsem na běh zrovna čerstvá, ale možná mi to právě dodalo sílu, pětikilometrovej okruh na přímým slunečním žáru musíme absolvovat dvakrát, neni to jednoduchý, stále běžím s hlavou otočenou a vyhlížim jednu ze dvou zmiňovaných, nebo snad dokonce obě pospolu… Představy jsou šílený a můj běžeckej výkon taky. Kdybych tušila, že náskok na první je už šest minut, nemusela bych si vyvrátit hlavičku 🙂

V cíli se ujišťuju, že jsem dokázala to, o čem jsem doposud jen snila. Teď si musim vymyslet novej sen… Jak budou probíhat další tři závody netušim, Kačenice se vrátí na start a tím mohou nastat komplikace, avšak náběh na vítězství v poháru už je ve vzduchu, jen pořád ještě nevím, kolik závodů se počítá.

Kompletní fotogalerie ze závodu